Pakse

Tak kde jsme to prestali? Po odpocinkovem pobytu v hlavnim meste jsme byli oba s Franckym za jedno, ze dalsi cestovani nocnim autobusem bude jedine s luzkovou upravou a poradnymi spunty do usi. Laosti ridici totiz miluji zdejsi hudbu, ktera jim v noci slouzi jako prostredek k bdeni.Musim uznat, ze tato metoda je velice ucinna i na nas. V noci jsme oka nezamhourili :]. Autobus do Pakse to byla jina zkusenost. Kazdy cestovatel mel svoji vlastni postel, pravda ze kdyz clovek cestuje sam, muze byt torchu prekvapeny s uzkych dvouluzek ale nam s Franckym to vyhovovalo. Mala zrada nas cekala v Pakse, jelikoz budhisticky novy rok se priblizil a vetsina cestovnich agentur a banky byly na prazdninach na cely tyden. Trochu jsme zaimprovizovali a prvni den jsme se nechali premluvit jednim ridicem tuk-tuku, ktery nas vzal na projizdku za nekolika vodopady a na cajovou farmu. Dalsi den jsme se rozhodli jeste vic zaimprovizovat a pujcili jsme si malou motorku. Ja jako zkuseny ridic [ridila jsem na ostrove v Thajsku ale jen automat]jsem se tesila na novou zkusenost a po nekolika minutach trapeni motoru se mi podarilo skutrik zkrotit. Frankcy byl ze zacatku podeziravy, ale nakonec se mu jizda libila.
Cesta mezi Pakse a Nagasanem byla jedna z nejutrpnejsich co jsem ja osobne zazila, ikdyz ted se tomu spise smeju. Misto slibeneho autobusu jsme se vyslovene natlacili do mistniho songkew [verejne taxi]. Spolu s dalsimi 33 pasagery a kachnou jsme sravili pet hodin na 5m2...